Upířiny

2. února 2012 v 21:10 | B. |  Blog
Už zase jsem beznadějně propadla kouzlu seriálu "Buffy, přemožitelka upírů"... tak už to asi bývá, když příjdete brzo domů (a to se nestává moc často), pustíte televizi a jedete. Nojó, já vím, asi bych si měla jít radši zasportovat, namalovat obraz nebo dělat něco podobně ušlechtilýho, ale se svojí nekonečnou rýmou se občas vážně cítím jen na ten gauč, napínavej příběh a čaj. Popravdě, spíš než Buffy a její kopy á la Chuck Norris mě bere Angel. Uuuu, Angel, konečně se tam zase objevil! Jinými slovy, zajímá mě tak nějak všechno okolo, jen ne hlavní děj plný ošklivejch démonů, ještě ošklivějších nestvůr a nejošklivějších příšer (beztak je všechny nakonec zabije, ne?). A přestože telenovely nejsou zrovna moje parketa, trocha ta romantiky neuškodí a pan "hodnej" nemrtvej Angel je prostě fešák. Vážení, pokud jste ještě neviděli seriál věnovanej jen a jen samotnýmu Angelovi (ano, jupíí), pak vám ho vřele doporučuju! Nečekaně se jmenuje Angel, muhaha. Tenhle borec sice nemá tak pěkný kopy jako Buffy, ale děj seriálu je tak nějak hlubší... a prostě to mám ráda.
Je pravda, že s upíry se v poslední době roztrhl pytel a už to začíná být nuda, ale lhala bych, kdybych řekla, že nesnáším Stmívání a vůbec jsem jedním dechem nepřečetla všechny knížky ;)
No holt někdy mám větší chuť na "upířiny" než obvykle.

Mimochodem, taky se vám moje nový slovo tak líbí? :D ;)

zdraví a hezký prázdniny přeje Batmanka :)
 

"Můj kluk vyrábí rakve"

29. ledna 2012 v 21:08 | B. |  Blog
Kdyby můj kluk vyráběl rakve, čas od času bych měla sto chutí ho o nějakou požádat.
Bohužel (nebo bohudík) nejsem zas tak krutá a hlavně jsem příliš velkej srab, abych do té rakve někoho, kdo mi otravuje život, dostala. Ačkoliv mám někdy agresivní chutě, až se stydím, vím že na život by nikdo nikomu a ani sobě sahat neměl. Je to něco mimo naši kompetenci... ikdyž, o tom by se dalo polemizovat.
Každopádně nemám kluka, kterej by dělal rakve.
A je to náramná smůla, hlavně ve chvílích kdy je můj tatík protivnej na mě, na mamku nebo na všechny okolo, a je to náramnej pech, když se hroutím zrovna já nebo máti. To by se to řešilo, mít nějakou šikovnou zbraň, nedostatek etiky, v hlavě prázdno a v srdci taky!
Někdy bych táák vraždila. A protože to nedělám, tak aspoň řvu, brečím a nadávám. Plus kopu do všeho co potkám, takže uvažuji o koupi nějakýho kvalitního fotbalovýho míče...
Chtěla bych si s ním o tom normálně promluvit. Bohužel s některými lidmi si o jejich chování nikdy nepromluvíte, protože oni prostě nechtějí. A přiznejme si to, my ženský bysme nejradši zase mluvily pořád. Takže on vypne, oněmí, a můžu si křičet jak chci.
Je to marnej boj? Je to prostě normální rodinná situace?
Proč nejsem akční supersilnej hrdina, kterej všechno vyřeší pár ranama a nakonec se široce usměje a - už napravenýmu - zloduchovi udělí milost?

Nojó, někdy prostě člověk potřebuje, aby "My Boy Builds Coffins"

Jsi zrcadlo (básnička)

14. prosince 2011 v 18:24 | B. |  Moje tvorba

Jsi zrcadlo

Ztratil ses mi v dáli,
asi odletěl jsi s vrabci...
ostatní se mi smáli,
pořád přemýšlím, co chci.

A další týden mizí,
jak jen mě to napadlo,
že naše láska bude ryzí?
Je však jen velké zrcadlo.

Ve tvým úsměvu se vidím
na půli cesty stát.
Kudy se vydat nevím,
být klidná, zlá, či lkát?

Jsem taková jaká jsem
a tohle je moje cesta,
přehlížíš mě úkosem,
já však nejsem jedna ze sta.

Klidně usmívej se dál,
tvůj úsměv za to stál.
Jsi moje píseň, můj sen,
jsi moje naivita, jsi jen:

můj odraz ve zmateným světě
můj milník
možná smilník
modrooký smrtelník
černá díra v mé hlavě
chvíle, co pominula právě
jsi hlasům ptáků odpověď
něco, co zmátlo mou paměť
suť minulých vztahů
a strach z těch budoucích
jsi kolemjdoucí z davu
jsi poklad na slunci.


Někdy potkáte někoho výjimečného a přestože zase rychle zmizí, zjistíte díky němu, kým a čím jste...
 


Ne, nedokážu mluvit vtipně o smrti.

11. listopadu 2011 v 19:29 | B. |  Blog
Nedávno jsme v hodině češtiny dostali za úkol napsat slohovku na téma "v hrobě". Všichni byli vysmátí, představovali si mrtvoly na sto způsobů... a učitelka se těšila, co vtipného z nás vypadne.
Zato mě se vůbec, ani náhodou nechtělo psát.


Dřív pro mě byla smrt jenom myšlenkou, kterou jsem se občas čistě ze zvědavosti zabývala. Fantazírovala jsem o posmrtném životě, přemýšlela jsem nad náboženstvím a vírou, nad duší a smyslem života, ale nikdy to pro mě nebylo nezbytné a mohla jsem svůj názor vždycky odložit na neurčito. Protože zatím neumírám, můžu to promyslet později, žejo.
Ale ano, někdy jsem přemýšlela i nad svojí smrtí. Hlavně ve chvílích, kdy nic nevycházelo, jak bych chtěla...tehdy mě napadalo, jestli by vůbec někdo brečel, kdybych umřela. Ale můj strach a vážení si života mi nedovolilo si život vzít, abych tuhle teorii otestovala. Naštěstí.

Jenže poté, co smrt zasáhla do mého života, do mého nejbližšího okolí, je to téma bolestivé a blízké. Nevím, jestli ještě někdy budu schopná o něm mluvit nebo psát s nadsázkou. Ta lehkost je pryč a smrt pro mě už není o zombiech, duchách, nebo laciných morbidních vtipech. Už to není sranda. I při komedii se scénkou s pohřbem se rozbrečím...a říkám si, sakra, co s tím?
Nechci se tomuhle tématu po zbytek života vyhýbat a chci se smířit s tím, že smrt je prostě normální. Čeká každého a nějakým způsobem bychom na ni měli být připraveni.

Jenže smrt někoho blízkého bolí tolik, že si nedovedu představit, jak bolí ta vlastní.

Pššt. Mluvím o tichu!

21. září 2011 v 21:35 | B. |  Na téma
Správně by tenhle článek měl být naprosto prázdný. Tichý. Aby ani vaše myšlenky v hlavě nešelestily a nerušili prázdnotu kolem.
Tohle vám ale nedopřeju a pěkně zlomyslně na podivně cvakající klávesnici (asi už umírá, no, na techniku nemám dobrý vliv) píšu článek o tomhle zvláštním...zvuku.
Ale popravdě, dá se vůbec ticho ještě někde najít? Ve městě a v domě, vedle kterého jezdí tramvaje jedna za druhou, těžko. V pokoji, vedle kterého se za dveřmi z obýváku ozývají hlasy z televize, těžko. Je to vlastně zatraceně vzácný materiál, který, ačkoliv by byl někdy potřeba, není snadno k sehnání.
Já zrovna po tichu nikdy dříve neprahla. Hluk města, šumění davů lidí, to mi vyhovovalo. Až poslední dobou, shodou událostí, jsem se dostala na opravdu tiché místo a musím říct, kouzlo to mělo. Zvlášť, když jste tam s člověkem, který má to kouzlo také, samozřejmě. ;) Ale tady nejde o něj... jde o to, že od té chvíle o tichu přemýšlím. Všímám si ruchu kolem. Hledám nějakou oázu klidu. Měco milého a jemného, tichého... ale nenacházím.

Každopádně, ticho není vždycky zárukou spokojenosti a dobrého pocitu. Trapné ticho, které se občas vyvrbí z nějaké konverzace, známe asi všichni. Ale co! Nejen že je to normální, ale já si dokonce myslím, že to občas vůbec nevadí. My holky, ženský, chcete-li, máme ve zvyku mluvit a mluvit a mluvit, a když se nám nedostane odpovědi nebo řeč vázne, propadáme panice. "Sakra, řekla jsem něco špatně?", "co s ním je??" "copak ho nezajímám?!" říkáme si. A zděšeně předhazujeme nová a nová témata konverzace, jen aby nebylo ticho. Jenže, jak jsem zjistila, hlavně u druhého pohlaví (tedy kluků, chlapů, no chápete) to mnohdy vůbec nevadí. To, že kouká někam mimo a nemluví, nemusí nutně znamenat, že má problém. Možná se prostě zamyslel?
Tohle je moje teorie, nevím, jak je to u jiných. Ale tak nějak jsem zjistila, že ačkoliv jsem většinou společenská a mluvím (zatraceně) ráda, někdy to nemusí být.

Někdy i mlčení stačí.
Někdy i ticho je hezké.

Další články


Kam dál