Červenec 2011

Respekt a sláva kaktusům

15. července 2011 v 21:22 | B. |  Blog
I kozel by byl lepším zahradníkem, něž já.
Můj dnešní záměr utřít prach z okenního parapetu se zvrtnul, když jsem na něm zahlédla svoji meduňku - respektive, pozůstatky meduňky. Strčila jsem do jednoho seschlého lístku a vzápětí byly na zemi všechny, zůstal jen neduživý stonek něčeho, co jsem kdysi dostala jako dárek a přísahala, že to budu opečovávat, očichávat a radovat se z každého nového lístečku. Podobně to už bohužel bylo s mnoha a mnoha dalšími zástupci flóry v mém pokoji...
Jenže protože rostliny nekřičí, nepohybují se, nekoušou a nestěžují si, že mají žízeň, procházím den za dnem kolem okna bez povšimnutí. I když, jednou za týden..spíš za měsíc...po jakémsi vnuknutí zezhora...květinky zaleju.
Po tomhle smutném zážitku, po kterém už nejspíš můžu meduňku zcela vyškrtnout ze seznamu mých přeživších rostlin, však s nadšením zjišťuji, že se na mém okně nachází ještě pár zelených exemplářů. Kromě lehce umírající, nepojmenovatelné koule listí, jsem hrdou majitelkou tří živých (vážně!) kaktusů.


A teď přichází na řadu chvála... ano, na kaktusy!
Obdivuju je, protože v mém studeném pokoji, ve kterém je bezpochyby největší zima v celém bytě (a věřím, že i domě), přežívají, přestože jsou původem z pouští.
Jsem vděčná za to, že - ačkoliv ostatní rostliny tento přístup moc neocení - kaktus stačí zalít jednou, dvakrát za měsíc.

Nemluvě o jejich chytrém vybavení k ochraně a přežití, které ledajaká rostlina nemá - ostny dovedou spolehlivě odradit většinu zájemců o obživu z kaktusu. Věřte mi, že nabodnout se, to zatraceně bolí. ;)
A nakonec...kaktusy se mi prostě líbí. Samozřejmě i ty moje. Přestože o ně téměř nepečuji, přestože nejsem pořádný fanda ani znalec kaktusů a ani jeden můj ostnatý kamarád nekvete, jsem do nich prostě z té samé vděčnosti a hrdosti naprosto zamilovaná. :)

Dneska jsem se do focení vážně dost zažrala, tak doufám, že se fotky budou líbit.
A na závěr ještě jednou moji modelové:



Za odměnu po náročné "fotosešn" jsem své bodlinaté společníky zalila, tak snad vydrží ve stávající kondici, narozdíl od ubohé meduňky...

hezký den a...
respekt kaktusům!! :)

Jak to vidí duch?

12. července 2011 v 17:30 | B. |  Na téma
Žádný vlastní zážitek s duchy nemám, nikdy jsem žádného nepotkala a jejich vyvolávání "jen tak pro zábavu" se odmalička vyhýbám. Možná jsem v oblasti jemnohmotného světa nějak zablokovaná...každopádně utěšuju se tím, že se to může změnit, a navíc, kdo by se chtěl dobrovolně nechat strašit někým ze záhrobí?
Mám o duších a duchách svoji teorii - zjednodušeně, člověk, který byl připraven odejít z tohoto světa a který svoji smrt "přijal", by měl jít do nebe/ pekla/ tunelu/ meziprostoru/dalšího života/ pod kytky (záleží na vás, čemu věříte, poslední možnost je zmiňována pro ateisty, kteří nemohou být opomenuti a taky v tom vidím neadekvátní černý humor. Já sama nevěřím přímo v žádné určité náboženství a proto beru v úvahu všechno, o čem jsem kdy zaslechla.). Takhle by v pořádku odešel a na našem světě by už o něm nebylo ani vidu, ani slechu. Tedy kromě možnosti jej vyvolat, pokud ještě nedošel na konkrétní místo a teprve tam někde (v obláčcích nad naší hlavou? Nebo v jiné dimenzi?) chodí a hledá, kudy kam. Ale kdyby šlo všechno hladce, prostě by se jeho duše nakonec přesunula jinam a bylo by to. Upřímně doufám, že to tak je i s mojí babičkou a ta je teď někde hezky "za vodou", kde se má ještě lépe něž dřív tady.

V opačném případě - kdyby zesnulý člověk odmítal přijmout fakt, že je mrtvý nebo se prostě někde stala chyba - podle mě tahle duše nemůže jít dál, ztratí se, zapomene se tady "u nás" a je z ní duch. Tady už je moje teorie v koncích, protože, abych se přiznala, pořádně nevím co vlastně duch dělá a proč. Možná dodělává svoje resty ze života? Prosí, aby mu někdo pomohl pryč? Snaží se nám něco sdělit? Nebo jenom straší, protože je "zlej"? Co když mu už nic jiného nezbývá?
Nejspíš také záleží na povaze a podstatě osobnosti onoho ducha, jestli byl hodný nebo spíš zlý. Ale nic není jednoznačné... takže, kdo ví?

Zrovna včera jsem měla příležitost o těchto věcech celkem důkladně přemýšlet - šly jsme se s kamarádkou projít a nakonec jsme došly až ke hřbitovu. Hřbitov sice není to pravé místo na nekonečné povídání, morbidní vtipy a rozebírání našeho milostného života, ale doufejme, že nám to bude oduštěno, protože jsme mluvily i o jiných tématech... například o hrobech.
Některé jsou skromné, jenom deska, nápis a nenápadný křížek, některé zase vypadají jako pompézní hrobka faraona (nebojte, nemyslím to tak, že by na našem hřbitově byly pyramidy). Všude andělíči, holubičky, záplavy kytek. Slouží tohle místo spíš nám, abychom měli k čemu mluvit a kde plakat, nebo z toho ten zemřelý opravdu něco má??
Procházely jsme kolem jednoho obzvlášť kýčovitého a obrovského hrobu. Všude kolem něj byli plyšáci, metroví sloni a medvědi se stuhami kolem krku, uprostřed desky seděla plakající socha, naproti hrobu stála lavička. Hned když jsme tohle místo zahlédly, kamarádka říká: "Tady muselo umřít nějaký malinký dítě!!". Už jenom to pomyšlení mě zamrazilo. Ale když jsme si prohlédly datum, zjistily jsme, že tomu klukovi bylo čtrnáct... jistě, i tak je to hrozné. Je to neobvyklé a nečekané, když zemře někdo tak brzo. Nedovedu si to ani představit. Jenže... mě čtrnáct bylo ještě před rokem. Chtěla bych snad takový obří hrob, který zaručeně nikdo nepřehlédne? Chtěla bych ve čtrnácti všude dokola plyšáky (bylo jich tam alespoň 10..)? Chtěla bych mít nad hlavou nápis "Zde odpočívá náš andělíček" a vedle toho svoji fotku v životní velikosti, zvláštně vytesanou do kamene, černobíle až vypadá jako průhledná? Jako duch.
Ne, nechtěla bych.
Ať už bych byla duch, který bloudí v okolí hřbitova, nebo spokojená duše, která opustila svět.

Nejspíš hned zajdu rodičům říct instrukce, co kdybych umřela... protože jakkoliv je tohle krásná, nákladná a srceryvná připomínka někoho, koho měla jeho rodina opravdu hodně ráda, já bych upřednostnila...no, když už, tak něco menšího.