Září 2011

Pššt. Mluvím o tichu!

21. září 2011 v 21:35 | B. |  Na téma
Správně by tenhle článek měl být naprosto prázdný. Tichý. Aby ani vaše myšlenky v hlavě nešelestily a nerušili prázdnotu kolem.
Tohle vám ale nedopřeju a pěkně zlomyslně na podivně cvakající klávesnici (asi už umírá, no, na techniku nemám dobrý vliv) píšu článek o tomhle zvláštním...zvuku.
Ale popravdě, dá se vůbec ticho ještě někde najít? Ve městě a v domě, vedle kterého jezdí tramvaje jedna za druhou, těžko. V pokoji, vedle kterého se za dveřmi z obýváku ozývají hlasy z televize, těžko. Je to vlastně zatraceně vzácný materiál, který, ačkoliv by byl někdy potřeba, není snadno k sehnání.
Já zrovna po tichu nikdy dříve neprahla. Hluk města, šumění davů lidí, to mi vyhovovalo. Až poslední dobou, shodou událostí, jsem se dostala na opravdu tiché místo a musím říct, kouzlo to mělo. Zvlášť, když jste tam s člověkem, který má to kouzlo také, samozřejmě. ;) Ale tady nejde o něj... jde o to, že od té chvíle o tichu přemýšlím. Všímám si ruchu kolem. Hledám nějakou oázu klidu. Měco milého a jemného, tichého... ale nenacházím.

Každopádně, ticho není vždycky zárukou spokojenosti a dobrého pocitu. Trapné ticho, které se občas vyvrbí z nějaké konverzace, známe asi všichni. Ale co! Nejen že je to normální, ale já si dokonce myslím, že to občas vůbec nevadí. My holky, ženský, chcete-li, máme ve zvyku mluvit a mluvit a mluvit, a když se nám nedostane odpovědi nebo řeč vázne, propadáme panice. "Sakra, řekla jsem něco špatně?", "co s ním je??" "copak ho nezajímám?!" říkáme si. A zděšeně předhazujeme nová a nová témata konverzace, jen aby nebylo ticho. Jenže, jak jsem zjistila, hlavně u druhého pohlaví (tedy kluků, chlapů, no chápete) to mnohdy vůbec nevadí. To, že kouká někam mimo a nemluví, nemusí nutně znamenat, že má problém. Možná se prostě zamyslel?
Tohle je moje teorie, nevím, jak je to u jiných. Ale tak nějak jsem zjistila, že ačkoliv jsem většinou společenská a mluvím (zatraceně) ráda, někdy to nemusí být.

Někdy i mlčení stačí.
Někdy i ticho je hezké.

Mise: šprt zahájena aneb jak přežít na planetě gympl

11. září 2011 v 18:16 | B. |  Blog
A je to tady. Ano, je to tady už dva týdny, ale ta hrůza na mě dolehla teprve teď. Nový školní rok!
Možná jste si všimli, že jsem docela dlouho nepřidala žádný článek - jednoduše jsem byla přes prázdniny dost zaneprázdněná. Užila jsem si volna jak jen se dalo, ale teď jsem zase tady, v kruté realitě plné úkolů, problémů a nelidského vstávání v šest hodin.

Tento rok je pro mě ale v mnohém úplně jiný. Začala jsem jej bez spousty známých lidí, bez představy co mě čeká a bez své nejlepší kamarádky. Ocitla jsem se na střední, na gymplu, na který jsem se ještě loni zoufale toužila dostat. A teď jsem tady. Jupí. Né, že bych nebyla šťastná, že se moje ambice vyplnily, jenže samozřejmě to není tak růžové.

Přestože na adapťáku, který byl dokonce lepší než jsem si troufla čekat, jsem poznala svoji úžasnou třídu (alespoň zatím úžasnou) a tak moje obavy ze špatného kolektivu můžou jít stranou, úsměv mi docela rychle pohasl. Proč? Protože jsem si nastavila laťku dost vysoko. Jinými slovy, nejspíš jsem na gympl prostě nedostatečně geniální. To jsem zjistila hned poté, co nám jeden učitel po druhém odvykládal seznam svých požadavků (hodně), systém svého známkování (krutý a pro mě naprosto nedosažitelný, pokud chci za 1) a výhody (žádné... nebo jsem zrovna usnula? Aha, výhoda zní: pokud to všechno přežiju, budu strašně moc chytrá. Haha.).
Propadla jsem depresi. Přestože na základce jsem jedničku nebo dvojku jenom s malým množstvím snahy nějak získala (vážně nevím jak!), vypadá to, že tady ji dostanou jen vyvolení. A to jsem se ještě nezmínila o tom, jak jsou všichni kolem mě nehorázně chytří!
Zkrátka jsem se dostala na jinou planetu a namísto nekonečných párty a užívání si, budu muset horko těžko bojovat o přežití.

Ale abych si už přestala stěžovat....
od včerejška jsem vybavena mocnými zbraněmi. Nakoupila jsem za astronomické peníze obrovský štos učebnic, pobrala jsem v papírnictví všechny možné slohy a sešity. Jsem tedy připravena začít svoji misi, totiž stát se alespoň malým, podprůměrným šprtem. Nic jiného mi nezbývá.
Budu hezky sedávat v prvních lavicích, mluvit jen když se mě profesor zeptá (profesor? proboha, to snad nikdy nevyslovím!!) a smát se jen v případě vtípků o mechanice tělesa.

Můj studentský život začíná.
Ale víte co, učňák nebo umělecká to jistí :D :)