Listopad 2011

Ne, nedokážu mluvit vtipně o smrti.

11. listopadu 2011 v 19:29 | B. |  Blog
Nedávno jsme v hodině češtiny dostali za úkol napsat slohovku na téma "v hrobě". Všichni byli vysmátí, představovali si mrtvoly na sto způsobů... a učitelka se těšila, co vtipného z nás vypadne.
Zato mě se vůbec, ani náhodou nechtělo psát.


Dřív pro mě byla smrt jenom myšlenkou, kterou jsem se občas čistě ze zvědavosti zabývala. Fantazírovala jsem o posmrtném životě, přemýšlela jsem nad náboženstvím a vírou, nad duší a smyslem života, ale nikdy to pro mě nebylo nezbytné a mohla jsem svůj názor vždycky odložit na neurčito. Protože zatím neumírám, můžu to promyslet později, žejo.
Ale ano, někdy jsem přemýšlela i nad svojí smrtí. Hlavně ve chvílích, kdy nic nevycházelo, jak bych chtěla...tehdy mě napadalo, jestli by vůbec někdo brečel, kdybych umřela. Ale můj strach a vážení si života mi nedovolilo si život vzít, abych tuhle teorii otestovala. Naštěstí.

Jenže poté, co smrt zasáhla do mého života, do mého nejbližšího okolí, je to téma bolestivé a blízké. Nevím, jestli ještě někdy budu schopná o něm mluvit nebo psát s nadsázkou. Ta lehkost je pryč a smrt pro mě už není o zombiech, duchách, nebo laciných morbidních vtipech. Už to není sranda. I při komedii se scénkou s pohřbem se rozbrečím...a říkám si, sakra, co s tím?
Nechci se tomuhle tématu po zbytek života vyhýbat a chci se smířit s tím, že smrt je prostě normální. Čeká každého a nějakým způsobem bychom na ni měli být připraveni.

Jenže smrt někoho blízkého bolí tolik, že si nedovedu představit, jak bolí ta vlastní.