Ne, nedokážu mluvit vtipně o smrti.

11. listopadu 2011 v 19:29 | B. |  Blog
Nedávno jsme v hodině češtiny dostali za úkol napsat slohovku na téma "v hrobě". Všichni byli vysmátí, představovali si mrtvoly na sto způsobů... a učitelka se těšila, co vtipného z nás vypadne.
Zato mě se vůbec, ani náhodou nechtělo psát.


Dřív pro mě byla smrt jenom myšlenkou, kterou jsem se občas čistě ze zvědavosti zabývala. Fantazírovala jsem o posmrtném životě, přemýšlela jsem nad náboženstvím a vírou, nad duší a smyslem života, ale nikdy to pro mě nebylo nezbytné a mohla jsem svůj názor vždycky odložit na neurčito. Protože zatím neumírám, můžu to promyslet později, žejo.
Ale ano, někdy jsem přemýšlela i nad svojí smrtí. Hlavně ve chvílích, kdy nic nevycházelo, jak bych chtěla...tehdy mě napadalo, jestli by vůbec někdo brečel, kdybych umřela. Ale můj strach a vážení si života mi nedovolilo si život vzít, abych tuhle teorii otestovala. Naštěstí.

Jenže poté, co smrt zasáhla do mého života, do mého nejbližšího okolí, je to téma bolestivé a blízké. Nevím, jestli ještě někdy budu schopná o něm mluvit nebo psát s nadsázkou. Ta lehkost je pryč a smrt pro mě už není o zombiech, duchách, nebo laciných morbidních vtipech. Už to není sranda. I při komedii se scénkou s pohřbem se rozbrečím...a říkám si, sakra, co s tím?
Nechci se tomuhle tématu po zbytek života vyhýbat a chci se smířit s tím, že smrt je prostě normální. Čeká každého a nějakým způsobem bychom na ni měli být připraveni.

Jenže smrt někoho blízkého bolí tolik, že si nedovedu představit, jak bolí ta vlastní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama